Stručná Historie muzea lidových staveb
V souvislosti s výstavbou vodárenské nádrže na řece Želivce byl na přelomu 60. a 70. let minulého století řešen problém záchrany některých lidových staveb z obcí, které měly záhy zmizet pod hladinou přehradního jezera. Jednalo se převážně o objekty regionálního stavitelství, avšak v zátopové oblasti se nacházel také kostel sv. Jana Křtitele z Dolních Kralovic s patrně nejstarším dochovaným gotickým krovem v Čechách a vzácnými gotickými freskami. Navíc byla v regionu známa existence několika dalších významných objektů lidového stavitelství, které vyžadovaly rychlý zásah památkářů, aby přežily.
Bylo zvažováno několik variant řešení, například využití v té době již stojícího skanzenu v Přerově nad Labem. Nakonec se však prosadila myšlenka zřízení zcela nového muzea lidových staveb v Kouřimi, jehož zakladatelem a provozovatelem se stalo Regionální muzeum v Kolíně.
Pro výstavbu skanzenu byla vybrána lokalita o výměře téměř 5 ha jihozápadně od města v těsném sousedství tehdy ještě existujícího autocampu a pískového lomu, vzdálená zhruba 1 km od centra.
Již v roce 1970 se zde objevila první hranice pečlivě vyrovnaných a označených trámů, ze kterých měla o dva roky později vyrůst Durdická stodola, historicky i "služebně" nejstarší objekt Muzea lidových staveb.
Stavba Durdické stodoly, rok 1972
Stavba chalupy z Budče, rok 1974

Chronologie výstavby stěžejních objektů skanzenu je uvedena v přehledové tabulce.

Muzeum bylo veřejnosti zpřístupněno roku 1976 a zároveň byl rozšířen jeho záběr. Z původního záchranného skanzenu měla vzniknout expozice podávající přehled lidových stavitelských technik v Čechách. Zůstalo však spíše jen u záměru. Kromě uvedených staveb bylo v desetiletí 1976 - 1986 instalováno pouze několik drobných solitérních objektů.

Posledním dokončeným objektem skanzenu je tento polohrázděný dům z Jílového.
Snímek pochází z prosince 1991.
Skanzen byl oplocen a další investice směřovaly do vylepšení jeho technické základny a do údržby stávajících staveb a volných ploch.
Počátkem 90. let došlo k další úpravě koncepce na výběrový skanzen základních regionálních typů lidové architektury, která se však, stejně jako první koncepční změna v r. 1976, nijak viditelně neprojevila. Další rozvoj skanzenu byl navíc od roku 1992 paralyzován úporným restitučním sporem, v němž se původní majitel domáhal vrácení téměř celého areálu skanzenu. Soudní martyrium skončilo až po patnácti letech (!!) v roce 2007 vynesením pravomocného rozsudku, jímž byl zachován status quo.
V roce 1996 bylo kouřimské Muzeum lidových staveb prohlášeno za kulturní památku ČR. Počínaje tímto rokem se zde také začínají pořádat dnes již široce známé folklórní akce.
Roku 1998 byl skanzen během posvícení postižen požárem, který vznikl při předvádění domácího pečení chleba. Požár zcela zničil střechu Bradlecké rychty, která byla rok nato obnovena i díky finanční sbírce místních občanů.
Požár Bradlecké rychty, srpen 1998
Kromě folklórních akcí bývaly prostory Muzea lidových staveb zejména v první polovině 90. let využívány také v rámci významných místních událostí. Průběhem let však došlo z řady různých vnějších příčin k útlumu těchto aktivit, takže dnes skanzen slouží opět převážně svému původnímu účelu s výjimkou několika málo firemních či soukromých akcí.
Muzeum lidových staveb rovněž poskytuje své prostory k natáčení filmových exteriérů. Kouřimský skanzen se tak objevil v pohádkách "Nesmrtelná teta" a "Jak si zasloužit princeznu", v historickém filmu "Komediant" režiséra Otakara Vávry a konečně v TV komedii "Křídlovka pro Majoránka."
Posledním filmovým účinkováním skanzenu bylo natáčení dílčích scén pohádky "Peklo s princeznou," které proběhlo počátkem srpna 2008; pohádka bude do kin uvedena v r. 2009. Několik fotografií z této akce si můžete prohlédnout zde.