Arciděkanský chrám sv. Štěpána je největším architektonickým pokladem a zároveň nejvýznam-nější památkou Kouřimi.
Tato trojlodní bazilika byla budována současně se stavbou města od 60. let 13. st. a v její architektuře se prolíná odeznívající románský sloh s nastupujícím obdobím rané gotiky. Stavba je vynikajícím příkladem tzv. burgundského slohu, představujícího vrchol tehdejší evropské středověké architektury, v níž hrálo vedoucí roli vyspělé stavitelství francouzské.

Nejstarší částí chrámu je severní boční loď společně s pentagonálním závěrem hlavní lodi, pod nímž se nachází unikátní podzemní kaple sv. Kateřiny, nejcennější část stavby, která bude podrobněji popsána v následující části. Následně byly budovány hlavní a jižní loď a dílo bylo dokončeno na přelomu století dostavbou vysokých věží, jež byly v posledním patře spojeny odvážným krytým dřevěným mostem, který chrámu propůjčoval neopakovatelnou bizarní siluetu.

První písemný doklad datovaný rokem 1334 hovoří o požáru, kterým byl tehdy chrám postižen. Během následných oprav byla k jižní lodi přistavěna rozlehlá boční kaple s pětibokým závěrem, sloužící dnes jako sakristie. Změnilo se i zastřešení obou věží. Nad severní věží se vztyčila vysoká složitá střecha, zatímco jižní věž byla opatřena nižší střechu dlátovou.
Dalších podstatných úprav se stavba dočkala počátkem 16. století, kdy byly boční lodě opatřeny velkými pozdně gotickými okny se složitými kružbami.

Nešťastné 17. století krutě postihlo i svatoštěpánský chrám. Třicetiletá válka a 7 požárů učinily z této dřívější pýchy Kouřimi ruinu beze střech a bez spojovacího mostu se zřícenou klenbou hlavní lodi a polozbořenými věžemi.
S opravami bylo započato již po nejničivějším požáru r. 1670. Vzhledem k neustálému nedostatku peněz ve válkou zničeném městě však práce postupovaly velmi pomalu a byly zakončeny až roku 1744. Během obnovy chrámu došlo ke snížení obou věží, které zároveň získaly dnešní zastřešení.
Další rekonstrukcí prošel chrám v letech 1876 - 1877, kdy byly pod vedením konzervativního architekta Josefa Schulze prováděny rozsáhlé úpravy v novogotickém slohu. Během těchto prací, jejichž dopad je z dnešních uměleckohistorických hledisek hodnocen povýtce negativně, bylo radikálně změněno vstupní západní průčelí a do výše 16 m se vypjala nová pseudogotická klenba hlavní lodi.
Druhou regotizací prošel chrám v letech 1903 - 1910. Stavební úpravy, jejichž hlavním cílem bylo zmírnit puristické zásahy Schulzovy, vedl architekt Kamil Hilbert. V této souvislosti připomeňme, že jak Hilbert, tak i autor přestavby kouřimské zvonice architekt Josef Mocker - byli významnými osobnostmi své doby a že oba byli pověřeni řízením dostavby Svatovítské katedrály.
V důsledku desítky let trvajícího odporu socialistické Kouřimi ke všemu církevnímu prodělával chrám od padesátých let svou nejvážnější novodobou krizi. Zejména působením zatékání dešťových vod byla narušena statika stavby, jejímž dalším unikátem je absence základů a následně došlo k několikerému roztržení stěn závěru hlavní lodi a kleneb. Závažně byla postižena i kaple sv. Kateřiny.
Záchrana chrámu se tedy stala jednou z priorit první polistopadové kouřimské radnice. Generální oprava trvala několik let a vyžádala si obrovské úsilí a finanční prostředky.

Nejpozoruhodnější částí exteriéru je cenná galerie šestnácti náhrobních desek z přelomu 16. a 17. století. Tyto renesanční mramorové a pískovcové náhrobky s reliéfy postav zemřelých mají pohnutý osud. V 18. století začaly být odstraňovány z interiéru chrámu, kde byly zapuštěny do podlahy a poté je jako nepotřebné kusy kamene čekalo téměř dvě stě let zapomnění. Zejména snad proto přečkaly pro mnohé kouřimské památky osudné 19. století. Poničeny nešetrným zacházením a povětrnostními vlivy byly posléze po roce 1905 osazeny na svá nynější místa na obvodových zdech.
Z dalších zajímavých částí exteriéru lze uvést alespoň vchodový portál v severním průčelí s neobvyklým pětilistým obloukem a se třičtvrtěsloupy s hlavicemi ozdobenými typickým rostlinným motivem.
Do roku 1836 přiléhal ke chrámu hřbitov, z něhož se zachovala jen část ohradní zdi a tři téměř zničené náhrobky ze 16. století na cihlovém pylonu za závěrem hlavní lodi.

Prohlídka interiéru svatoštěpánského chrámu poskytuje velmi zřetelný obraz přerodu mohutného románského stylu v ranou gotiku.
Chrámový prostor zapůsobí na vnímavého návštěvníka ihned po vstupu magickým rozptýleným šerosvitem, v němž se mísí přímé osvětlení zprostředkované osmi úzkými bazilikálními okny v převýšení hlavní lodi s barevnými tóny nepřímého světla, pronikajícího vitrážemi oken bočních lodí a presbytáře.
Všechny tři chrámové lodě jsou propojeny čtyřmi páry arkád. Válcovité přípory klenby starší severní lodi svědčí snad o ještě nedostatečně zvládnuté stavební technice, snad o nedůvěře stavitelů ve své vlastní dílo. Jižní loď je však již zaklenuta na klasické gotické konzoly.

Široké schodiště stoupá k rozlehlému vyvýšenému chóru, který tvoří závěr hlavní lodi. Jeho nejpozoruhodnější částí jsou dvě řady unikátních raně gotických sedilií - výklenkových sedadel provedených ve zdech chóru. Osmnáct sedilií, vzájemně oddělených štíhlými sloupky s hlavicemi ozdobenými cisterciáckým rostlinným motivem, nasvědčuje časté přítomnosti velkého počtu duchovních hodnostářů a tudíž i zřejmému významnému postavení svatoštěpánského chrámu ve středověku.
Dalším stavebním prvkem, pocházejícím z prvopočátků stavby, je za hlavním oltářem skryté sanktuarium - výklenek ve zdi, sloužící k ukládání mešního náčiní, jehož funkci přebralo ve 14. století gotické arkýřovité pastoforium nacházející se dnes vlevo od oltáře. Originálem ze 14. století jsou rovněž okované vstupní dveře sakristie.

Původní gotické a renesanční zařízení chrámu padlo za oběť požárům 17. století. Kolem roku 1740 byl tedy chrám vybaven novým barokním mobiliářem, který však nepřečkal druhou regotizaci z počátku 20. st. Zařízení chrámu (včetně vrcholně barokního hlavního oltáře sv. Štěpána z r. 1711) bylo tehdy odstraněno a nahrazeno vybavením novým, pořízeným podle návrhu profesora Kastnera. Z původního barokního mobiliáře tak lze dnes obdivovat pouze překrásně vyřezávané lavice v hlavní lodi. Druhé regotizaci padly za oběť i staré barokní fresky na stěnách a klenbě chrámu.

Varhanní kůr byl vystavěn v 16. století, pseudogotické zábradlí pochází z období konce první regotizace. Celková oprava varhan postavených roku 1879 byla poslední etapou záchranných prací.

Nejcennější část celého chrámu - podzemní kaple sv. Kateřiny, nacházející se pod hlavním oltářem - je s vlastním chrámovým prostorem propojena dvěma krátkými schodišti, zakončenými nízkými vstupními portálky v závěrech obou bočních lodí. Osmiboká centrální krypta je sklenuta nádhernou hvězdicovitou klenbou na jediný pilíř, podepírající celé kněžiště chrámu. Použité stavební řešení je naprosto unikátní a činí z kaple sv. Kateřiny jedinou stavbu svého druhu v kontinentální Evropě. Přetrvávající záhadou však zůstává účel, k němuž byla kaple zřízena, a který není dodnes uspokojivě vysvětlen.

Během záchranných prací byly v kapli sv. Kateřiny odhaleny vzácné gotické fresky, pocházející z období tzv. krásného nového slohu a datované do doby okolo roku 1410. Průzkum navíc založil předpoklad existence ještě starších nástěnných maleb, pocházejících přímo z doby stavby kaple ve 2. polovině 13. století; jejich odkrytí je však z technických důvodů nerealizovatené.
Fresky byly objeveny pod dvanáctou vrstvou přemaleb a zahrnují kromě 3 nástěnných lunet s výjevy Ukřižování, Mučení a Stětí sv. Kateřiny "andělský chór" ("kůr andělský"), obsahem naprosto unikátní komplex 24 postav andělů, hrajících na dobové hudební nástroje, situovaný do všech 16 klenebních polí stropu. Pokud je nám známo, jediný další takovýto andělský chór na území ČR se nachází na Karlštejně.
Restaurátorské práce na freskové výzdobě trvaly 8 let. Kaple byla slavnostně znovuotevřena v roce 2007.

Barokní výklenkový oltář se sochami světců pochází z 18. století.
Do kaple také údajně vedla podzemní chodba, která měla spojovat chrám s cisterciáckým probošstvím a s ostatním rozsáhlým kouřimským podzemím.