Avšak přes zřejmě dobrou pedagogickou úroveň byl z materiálního hlediska život tehdejší kouřimské školy denodenním zápasem o holou existenci jak kantorů a pomocníků, tak i žáků, zejména chudinských, kteří bydleli přímo ve školní budově. O jejich živobytí se mělo starat město a dobrodinci; městská rada měla rovněž pečovat i o zajištění vlastního provozu školy. Do této povinnosti se však Kouřim vůbec nehrnula. Svědčí o tom hojný počet dochovaných listinných dokladů, sestávajících převážně z úpěnlivých proseb o příspěvky na provoz školy a živobytí kantorů a žactva. Pro ilustraci alespoň dvě ukázky:

Rok 1569: správce školní Zigmund Henioch Litoměřický prosí městskou radu, aby "dala nějak opraviti dům školní, by on a žákovstvo měli se kde shrnouti."
Rok 1579: správce Tomáš Dentulín Zoubek naříká, že "škola ani žádných zámků nemá a že ji v noci nelze zavírati." Na rathouze prý mu páni řekli, že není třeba nových zámků ku staré škole, až prý bude nová. (Tento výrok má své nesporné kouzlo, neboť nachlup přesně o 400 let později bude moci totéž konstatovat i tehdejší kouřimský MNV, jak se dočtete dále).

Rovněž ve vztahu měšťanů ke škole a jejím žákům nepanovala žádná idyla. Existovaly sice světlé výjimky (např. v r. 1529 měštka Marta Kryblová stanovila ve své poslední vůli, aby "při každém spouštění jejího rybníka faráři i žákům dával se od dědiců oběd ryb"), ale obecně Kouřim patrně pohlížela na školu a žáky jako na obtížný hmyz. Opět několik citací:

Rok 1568: Václav Nymburský, správce školy, si městské radě stěžuje, že tovaryši řezničtí zbili jeho žáky a že cech řeznický, který má týdně přispívati žákovstvu, aby v kostele zpěvem sloužilo, "karnisaci" odváděti nechce.
O rok později píše již uváděný Zigmund Henioch Litoměřický, že žáci jednoho dne sběhali 30 domů, aniž by jim bylo kde uvařeno...

Incidenty mezi kouřimskými a žáky byly leckdy krutého a smutného charakteru. Dochovaný zápis z roku 1584 uvádí, že když malí žáčci šli na "výpros" (villatum) do vedlejší vesnice Třeboule, jistý šafář je honil a házel po nich sekerou. Děti sice utekly, avšak na zpáteční cestě je šafář znovu napadl, "nadal jim zvyjebených partyk," zbil je, sebral jim vyžebrané tři pecny chleba a "vařivo vyprošené" rozsypal a pošlapal. Městská rada dala od incidentu moudře ruce pryč a pouze farizejsky poradila bakaláři, jenž se žáčků zastal, aby "dal pozor, až šafář do města přijde, aby ho dal zatknouti, jináče že k němu nemůže." (Podobnost s některými dnešními zkušenostmi lidí marně se dovolávajících práva čistě náhodná...).

Ani učitelé neměli v Kouřimi na růžích ustláno. Simeon (Šimon) Polický žádá před cestou na univerzitu Karlovu, kde má skládat zkoušky, městskou radu za zálohu a přídavek ke služnému, "ježto posavádní tolar čvrtletně sotva na střevíce stačí" a dodává:
"Neb jestliže ti lidé, kteří hmotné práce vedou k dobrému časnému konci, lépěji zde v této obci jsou opatřeni než správcové školní: Nad to vejš mnohem lépěji by měli být opatřeni správcové školní, kteříž vyučují na školách mládež pobožnosti a cnostem svatým, z kterýchž potomně nejináč než jak z koně Trojánského pocházejí mužové hodní a k správě církve a obcí způsobilí." Ale kampak s takovým filosofováním na kouřimskou městskou radu; učitel nedostal nic.
Placení se vyhýbali i zámožní měšťané. Roku 1583 žaluje tentýž Šimon Polický konšelům, že "mnoho pacholat není, a ještě to, když kvartál dávati mají, rodičové od školy odtrhují."
Škola navíc trpěla až padesátiprocentní absencí zapsaného žactva, které rodiče drželi doma k výpomoci a existencí pokoutní školy v blízké Klášterní Skalici, s níž sváděla neustálý boj o žáky.
Za těchto podmínek nebylo divu, když "mendíci" se svými kantory putovali krajem z místa na místo podle toho, kde byla obec škole více nakloněna.

Už tak žalostný materiální stav kouřimské školy dospěl ke kolapsu po bělohorské bitvě, kdy byl zkonfiskován veškerý obecní majetek a Kouřim sama se změnila na vypálené a polozbořené město hrůzy, v němž zbyla pouhá čtvrtina původního obyvatelstva. 26. září 1652 žádají kouřimští u arcibiskupa pražského za přímluvu u císaře za vrácení statků zádušních a nadačních dokládajíce, že "ve městě žákovstva není, chrámy, fara, škola, špitál, zvonice, věže a jiné věci zádušní do gruntu zbořeny, jiné k tomu nachýleny jsou." Zda měla tato prosba nějaký účinek, nevíme. Vzhledem k popsané situaci je pochopitelné, že se z oné doby nezachovaly téměř žádné písemné doklady; válkou, morem a požáry zdecimované město mělo spoustu jiných starostí.

Určitější představu o místní škole si lze učinit až po roce 1774 po zavedení tereziánské školské reformy. V Kouřimi byla zřízena dvoutřídní "škola triviální," nacházející se na stejném místě, jako školy předchozí, to znamená v těsném sousedství svatoštěpánského chrámu na místě, kde je dnes Městský úřad a pošta. Tehdy také ke chrámu těsně přiléhal městský hřbitov, takže žáci měli asi opravdu inspirující výhled. O vzhledu a dispozici školy máme poměrně přesné zprávy: patrová budova s vysokou šindelovou střechou nesla číslo 145 a kromě dvou tříd zde byl byt učitele, komůrka pro pomocníka a kuchyň s komorou; dům měl mimoto nevelké hospodářské zázemí. Rovněž je znám přibližný počet žáků: do školy bylo přihlášeno 160 dětí z Kouřimi a okolí, avšak stálá absence činila opět více než 50%.

Oficiální dokumenty školy začaly být archivovány v roce 1821. Dozvídáme se tu o stálých problémech s docházkou žáků a o pokračujících sporech s blízkou vesnicí Třebovle, kde byla několika statkáři zřízena "pokoutní škola," přetahující žáky z okolních vesnic škole kouřimské, tedy jakési "neakreditované" sponzorsky financované soukromé zařízení. Nicméně již tehdy peníze zřejmě zmohly mnohé překážky a tak byla tato třebovlecká konkurence kouřimské školy v r. 1820 úředně povolena, což úrovni školy místní paradoxně prospělo, neboť po odchodu vesnických dětí vzápětí dramaticky poklesla absence.

Po různých peripetiích se po roce 1828 vyučování ustálilo na tomto schématu:

I. třída: náboženství, slabikování, slabikování s použitím pravidel, čtení, počátky psaní, počty zpaměti a s použitím číslic, správné mluvení
II. třída, 1. oddělení: katechismus, vysvětlování evangelia, čtení písma tištěného i psaného, psaní německé a latinské, český pravopis a diktandum, počty zpaměti i s užitím číslic. Druhé oddělení mělo vyučovací náplň prakticky totožnou, pouze český pravopis a diktandum byly nahrazeny němčinou včetně mluvnice a slohu. V r. 1841 přibyla oběma oddělením navíc jedna hodina výuky pěstování ovocného stromoví a téhož roku byla při škole založena knihovna s počátečním vkladem 162 svazků.

Školní rok začínal vždy 1. října a byl rozdělen na zimní a letní běh, každý zakončený veřejnou zkouškou, řízenou příslušným vikářem, či místním farářem. Nejlepší žáci byli na závěr odměňováni "odměnou pilnosti a dobrých mravů." Při příležitosti zkoušek zároveň probíhala "visitace," jakási obdoba dnešní inspekce spojená s inventurou, pro kterou musel učitel včas připravit písemné podklady, leckdy však asi zbytečně. Zdá se totiž, že členové obecního výboru, magistrátní úředníci a školdozorce, kteří se měli visitací povinně a pod hrozbou pokuty zúčastnit, si z věci příliš těžkou hlavu nedělali...

Kolem roku 1860 se objevily opět problémy, tentokrát se stavem a kapacitou samotné školní budovy. Časopis Škola a život (vida, jaká periodika už tehdy vycházela!) je popisuje roku 1859 takto:
"Vejdeme-li do města, uzříme vedle chrámu Páně nejstarší dům - školu. Již zevnějšek její vzbuzuje jakousi nedůvěru a bezděky si pomyslíme zajisté: tu není ani čerstvého vzduchu školského. A jak to as vypadá uvnitř? Počet dítek (ku 400) směstnati se nemůže v školním domě; proto I. tř. v jiném domě umístěna, II. a III. jsou ve školním domě. Husté podpory stropu ve světnici přivádějí učiteli na paměť: Memento mori!"

V tu dobu byly provozní podmínky školy asi opravdu kritické, protože již rok platil příkaz c.k. úřadů městu, aby vystavělo novou školní budovu. Kouřim si však s nařízením příliš hlavu nelámala a tak se ještě 6 let učilo doslova kdy a jak se dalo. Až v roce 1864 bylo přikročeno ke stavbě dvoupatrové, dodnes stojící budovy, která byla nákladem 20 000 zlatých dokončena o rok později.

Roku 1868 škola fungovala jako čtyřtřídní obecná se 418 žáky. Vyučovalo se:

v I. třídě: náboženství, hláskování, čtení, vyjádření se, počtům a psaní
ve II. třídě: náboženství, čtení, mluvnici, pravopisu, počtům, krasopisu a kreslení
ve III. třídě: náboženství, čtení, mluvnici, pravopisu, ústnímu a písemnému vyjádření, počtům, krasopisu, kreslení a zeměpisu
ve IV. třídě: náboženství, čtení a slohu, mluvnici, pravopisu, ústnímu a písemnému vyjádření, počtům, krasopisu, kreslení a zeměpisu

Od roku 1870 následuje v kouřimském školství jedna změna za druhou:

1870: obecná škola je rozšířena na pětitřídní
1871 - 1873: postupně jsou otevřeny tři třídy chlapecké školy měšťanské
1872: sloučení správy obecné a měšťanské školy
1873: otevřena pobočka pro dívky při páté třídě obecné školy
1877: tatáž pobočka otevřena při čtvrté třídě
1878: je zřízena pokračovací škola průmyslová
1879: otevřena pobočka pro dívky při třetí třídě obecné školy
1883: při obecné škole je otevřena mateřská škola, kterou na počátku navštěvuje 50 dětí
1892: povolením c.k. zemské školní rady je založena dívčí měšťanská škola, jejíž budovu postaví vlastním nákladem Občanská záložna v Kouřimi
1895: rozdělení školství ve městě na chlapecké a dívčí

Tím patrně období největších změn skončilo; sborník, o který jsem se opíral při tvorbě tohoto textu, je datován rokem 1915 a neuvádí již žádné podstatnější události v životě školy.

V chronologii vyprávění se nyní otevírá dvacetiletá mezera, neboť další materiály, které mám k dispozici, začínají až rokem 1935. Je zajímavé, že v období dvou dekád se ani v kronice města nevyskytuje sebemenší zmínka o škole. Lze tedy usuzovat, že školství nebyla v této době věnována žádná významnější pozornost s jedinou výjimkou: někdy ve dvacátých letech se začalo uvažovat o výstavbě nové školní budovy. Výměnou s tehdejší sokolskou organizací byl získán pozemek, na kterém stojí i dnešní škola a došlo rovněž ke zpracování projektu. Škola měla nést název "Škola TGM" a dle dodnes (doufám) dochované výkresové dokumentace mělo jít o velkorysou stavbu s rozlehlými prosvětlenými třídami, různými odbornými pracovnami, tělocvičnou a projektován byl dokonce i krytý bazén. Tento sen však nebyl nikdy naplněn. Pozemek ale zůstával z jakési setrvačnosti neustále rezervován pro původní účel, třebaže jeho využití do roku 1980 procházelo nejrůznějšími peripetiemi.

Počátkem roku 1935 byl tedy stav místního školství následující (cituji): "Jest tedy nyní obecná škola chlapecká školou trojtřídní se 2 zatímními pobočkami, škola měšťanská též školou trojtřídní se 2 zatím. pobočkami a jednoročným učebním kursem koedukačním." Obecná škola měla tohoto roku 176 zapsaných dětí a měšťanku navštěvovalo 257 žáků. Celkový počet žáků bude prakticky dodnes oscilovat mezi zhruba 400 - 450.

V mezidobí 1935 - 1939 plynul školní život svým klidným prvorepublikovým řečištěm. Každý rok docházelo k mírné obměně učitelského sboru a škola vykazovala rovněž pestrou mimoškolní činnost.
Do jaké míry byla zasažena okupací a léty protektorátu, nevíme. Tato časová perioda byla zpracována tehdejším ředitelem Janem Roblem ve zvláštním svazku školní kroniky, o jehož osudu není nic známo: samotnému Roblovi byl však již v červnu 1945 jako "národně nespolehlivému" zakázán přístup do školních budov a kronika se později stala součástí jeho vyšetřovacího spisu u Okresního soudu. Robl spolu s dalším učitelem byli posléze v červenci 1945 trvale suspendováni.

Do roku 1948 si škola zřejmě nevede špatně - kromě povinné výuky nabízí i různé nepovinné předměty (na vysoké úrovni se vyučuje například těsnopis a latina) a v rámci svých možností se aktivně zapojuje do poválečné obnovy země. Roku 1947 získává čestné uznání ministra školství a osvěty Zdeňka Nejedlého - tehdy ještě s větou "Čestné uznání toto potvrzuje, že žactvo vyznamenané školy pochopilo heslo Mládež sobě a republice a ve smyslu Masarykova odkazu chápe svobodu národní a státní jako mravní závazek k svorné práci na výstavbě lidovědemokratické republiky."

Ihned v únoru 1948 je na škole ustaven akční výbor, který se však chová slušně: po jediné formální schůzi odevzdává zápis uvádějící, že "u nikoho ze zaměstnanců školství a osvěty v Kouřimi nenašel se nepříznivý postoj k lidově demokratické formě našeho státu;" o měsíc později musí všichni učitelé složit v Kolíně "slib věrnosti."
V létě vstupuje v platnost Nejedlého školská reforma, první z řady nesčetných reorganizací, kterými bude české školství prakticky dodnes sužováno. V jejím důsledku zanikají měšťanské školy a tak se i kouřimská měšťanka mění na "Střední školu chlapeckou."

Další život školy běží v poněkud schizofrenních kolejích: např. ještě v roce 1951 žáci bojují s imperialismem sběrem mandelinky bramborové, čili "amerického brouka" a z pole odcházejí na hodinu náboženství. V Kouřimi se změny projevovaly vždy s velkým časovým skluzem...
Téhož roku je rozhodnutím KNV spojena správa obou zdejších škol a vzniká tak první kouřimská devítiletka. Ve výčtu školních akcí poprvé nenalezneme oslavy výročí TGM ani prezidenta Beneše. Pokračuje výuka náboženství a vzniká SRPŠ.

Školní rok 1952/53: KSČ má již školu pevně v rukou, v nepřeberném seznamu akcí ke všemožným pokrokovým příležitostem dominují úmrtí Stalina a Gottwalda. Ač se to zdá neuvěřitelné, nadále se však vyučuje náboženství, kam je zapsáno 40% žáků.

1953/54: v důsledku další školské reformy dochází k celkové fúzi místních škol, kterou vzniká Osmiletá střední škola v Kouřimi, která musí od počátku řešit specifické sexuálně zabarvené kázeňské problémy, způsobené zánikem oddělené chlapecké a dívčí školy. Starosti působí rovněž blíže nepopsané "neblahé ovlivňování žactva" jakýmsi později odsouzeným homosexuálem a znepokojivá zpráva místních lékařů o nedobrém zdravotním stavu žáků, způsobeném nehygienickými podmínkami jejich domovů i přeplněných školních budov. Čile a dle kroniky velmi úspěšně však probíhají sběrové akce, brigády, činnost Pionýra, oslavy významných výročí atd. Tohoto roku je také zlikvidována výuka náboženství.

Ve školním roce 1956/57 je pro potřeby školy upravován další dům, v němž bude posléze umístěna družina a dílny. Škola má 486 žáků a vůbec poprvé se objevuje zmínka o působení ZO KSČ a ZO ROH.

Dalšího roku je do majetku školy převeden již zmiňovaný stavební pozemek a jedinou další zajímavostí je konstatování, že "i když jsme rozvíjeli všestranně výchovu našich žáků, nemůžeme býti s výsledky spokojeni," načež následuje barvité líčení prohřešků v chování žactva ať již ve škole, tak na veřejnosti.

Pro místní školství je významný následující školní rok 1958/59, kdy je usnesením rady ONV Kolín kouřimská škola změněna na jedenáctiletou střední školu, fungující ve 3 budovách. Dochází rovněž k akci "Kulový blesk," kdy se do prostor bývalého hotelu U anděla stěhuje školní jídelna a na její místo nastupuje školní družina.

První maturanti opustili školu o rok později; školní rok 1959/1960 byl poznamenán časovým stresem, do něhož se vyučující dostali hlavně díky zkrácení školního roku (spartakiáda), chřipkové epidemii a dalším příčinám.

Dále bude asi nejlépe pokračovat poněkud delším přímým citátem z kroniky školy, jehož text nese neodolatelný epický náboj:
"Končíme školní rok plný vzrušujících událostí v světovém zápolení protikladných sil s nezadržitelným pokrokem v osvobozování koloniálních národů a upevňování a zajišťování světového míru. Rok s triumfem sovětské techniky a práce, vyjádřeným letem prvního člověka (majora Gagarina) do vesmíru.
V tomto roce oslavli jsme 40. výročí založení KSČ a na poli školském přijali jsme Nový školský zákon k realisaci a organisačnímu zabezpečení přestavby školy a všeobecného i odborného vzdělání naší mládeže. Všem dětem na všeobecně vzdělávacích i odborných školách dali jsme v tomto roce učebnice a všechny školní potřeby zdarma...
...Do devátých tříd IX.A,B chodilo 60% dětí z osmých tříd předchozího roku (přechod na devítiletou povinnou docházku). Jedenáctiletou střední školu jsme rozdělili s právní platností od 1. ledna 1961 podle nového škol. zákona na Základní devítiletou školu a Střední všeobecně vzdělávací školu pod společnou správou" (konec citátu).
Tento rok byl tedy významný nejen z hlediska místního školství, kde kulminoval početní stav žáků a studentů na čísle 626; takovéhoto počtu frekventantů již nebude v Kouřimi nikdy dosaženo.

Pročítání zápisů z dalších let je poměrně nudnou činností; je to neustále se opakující defilé nezáživných statistik sběrů, brigád, účastí na všemožných oslavách, atd. Smutně začíná školní rok 1964/65, kdy k 1. září končí jepičí život kouřimské jedenáctiletky. Školu (již coby pobočku SVVŠ v blízkém Českém Brodě) dokončují pouze maturitní ročníky. Téhož roku odchází do důchodu kronikář - ředitel školy František Štulík. Další zápisy tak již budou postrádat typickou epickou šíři jeho vyjadřování.

Školní rok 1965/66 začal dobrodružně - když se konečně podařilo dotlačit odbor školství kolínského ONV k uvolnění 230 000 Kčs na nejnutnější opravy k uzoufání zchátralé školní budovy č.p. 292, nastoupilo socialistické plánování, v jehož rámci vpochodovali 1. září společně se žáky do školy zedníci, elektrikáři a další, aby zahájili rekonstrukční práce, které se protáhly až do dubna. Škola byla téhož roku pověřena likvidací malotřídek v blízkých vesnicích Ždánice a Dobré Pole.

Od 1. září 1966 začíná v Kouřimi fungovat znovuobnovená Zvláštní škola, což znatelně ulehčilo škole základní. Jinak opět nic zajímavého, až na první nával upřímnosti tehdejšího ředitele Sojky, který boří dosavadními kronikáři pracně udržovaný mýtus o idylických vztazích školy a lidosprávy města (cituji):
"...Škole nejsou kladeny překážky, avšak iniciativa ve prospěch školy není vyvíjena se strany MNV. Též rozpočet si musí škola spíše hájit, než aby jí bylo přilepšeno. To je konečně obraz běžný a ukázalo se, že myšlená demokratičnost školy tím, že bude dána do vlivu místních orgánů se školství spíše ublížilo, neboť místní NV zpravidla škole nerozumějí a někde se ukázala i nedobrá vůle místních vedoucích činitelů, ba i nepřátelství, tam to potom jde se školou rychle dolů."
Nesetkali jsme se již v tomto vyprávění s něčím podobným?

Krátká naděje na emancipaci školství se objevuje za obrodného procesu v letech 1967/68. I na zdejší škole je zpracován Akční program, v němž zejména učitelský sbor žádá, "aby se odstranily zásahy místních orgánů ať KSČ, MNV, které nemají ani pedagogické, ani mnohdy přiměřené vzdělání, které by bylo při zasahování do školství potřebné." Požadováno bylo rovněž přímé financování školství státem bez parazitického mezičlánku národních výborů, odstranění zásahů NV vyšších stupňů atd. Text je bezesporu emocionální, zajímavý a bohužel dodnes krutě aktuální.

Tehdejší ředitel Josef Sojka jakoby nebyl ochoten vzít na vědomí změnu poměrů po srpnu 1968 a do svého násilného "odejití" z Kouřimi dále popisuje odvrácenou tvář vztahu města a školy. Příznačná je například aféra s nákupem leštiče parket, který ředitel iniciativně mimo pořadník sehnal, aniž by se byl ovšem předem dovolil soudruhů na MNV. Opět cituji:
"...MNV mě však zle vyplísnil, jak jsem si to mohl dovolit a že jej mám buď zaplatit sám nebo vrátit. Naštěstí po sdělení mé svízelné situace předsedovi OŠK ONV s. Kunešovi a po vylíčení nutné potřeby pro naši školu, tento zařídil proplacení, začež jsem mu vřele poděkoval a co hlavně, viděl jsem, že má zájem o vybavení škol, což o zdejším MNV říci nemohu. Zde mi to připadá, jako kdyby to člověk kupoval pro sebe, i když jsem vylíčil na MNV svízelnou situaci uklízeček a školnic, které zde mají nejobtížnější práci ze všech škol na okrese, neboť neexistuje na okrese tak velká škola, jako je naše, aby se topilo kamny ve všech třídách (celkem 22 kamen). Topivo se vynáší do poschodí, ba i do vedlejší budovy... tyto těžkosti jsem úmyslně vylíčil a líčím i MNV, avšak ten mi na to neodpovídá...

...Naopak po zdražení topiva (u koksu značném) a i oprav, i když v novinách i předseda OŠK ONV s. Kuneš nám oznámil, že MNV mohou a mají zvýšit na kalendářní rok 1969 rozpočet o 20%, zde se tak přes moje připomínky nestalo." Atd., atd.
Tento ředitel měl vůbec velmi realistický pohled na postavení školství ve společnosti a jeho stylisticky pozoruhodné zápisy (natolik pozoruhodné, že přemýšlím, zda při jejich tvorbě neutápěl své deziluze ve sklence alkoholu) jsou aktuální i dnes. Soudruzi byli jistě rádi, když se dotěrného nespokojence v rámci "konsolidace učitelských kádrů" zásahem nadřízených orgánů zbavili.

Další zápisy v kronice se již nesou ve zglajchšaltovaném normalizačním duchu a dekadenci doby také odpovídá stále menší péče, která je jim věnována. Za zmínku snad stojí pouze dávno potřebná realizace ústředního vytápění školních budov s centrální kotelnou a teplovodem spojujícím oba objekty, která byla dokončena r. 1977. Topení bylo vybudováno skutečně na poslední chvíli...

...neboť o pouhý rok později vypuká největší novodobý malér místní základní školy: po desítky let neudržovaná budova z roku 1864 vykazuje tak závažné statické vady, že již v listopadu 1978 je nutno vyklidit některé prostory, v lednu 1979 následují další a objekt je konečně ke 30. červnu 1979 definitivně uzavřen. Teď již skutečně nebude třeba nových zámků ku staré škole, pradávný bakaláři Tomáši Dentulíne Zoubku. "Dům školní" nám padá na hlavu jako ve tvém 16. století. Nastávají léta chaosu, směnného vyučování a výuky ve všemožných náhradních prostorách a provizoriích...

Třeťákům a čtvrťákům se jistě směnovalo lépe a radostněji s vědomím, že "XVI. sjezd KSČ vytyčil další etapu socialistické výstavby naší země a stanovil konkrétní úkoly pro dosažení vyššího stupně vzdělanosti mladé generace," případně že "v uplynulém školním roce byl obsah výchovně vzdělávací práce školy pozitivně ovlivněn klíčovými událostmi politického a společenského významu, zejména XVI. sjezd KSČ, 60. výročí založení KSČ a volby do zastupitelských orgánů všech stupňů."
(Omlouvám se případnému čtenáři za své lehce masochistické sklony, díky nimž uvádím tyto citáty. Zároveň zdůrazňuji, že v celém textu používám pouze doslovné přepisy; zdá-li se tedy někomu, že čte místy bláboly, má i nemá pravdu.) V této souvislosti snad může být zajímavá i zmínka o tom, že na škole se má už delší dobu čile k světu znovuobživlá zombie z 50. let, totiž pečlivé vedené statistiky žáků dle jejich třídního původu.

Vznešené cíle byly již tehdy uváděny v život také díky nezanedbatelnému podílu učitelů - důchodců, kteří obětavě a do posledních sil vypomáhali v případě potřeby, tedy prakticky permanentně. Za všechny se sluší na tomto místě s úctou jmenovat paní Olgu Burdovou, žijící legendu kouřimského školství a čestnou občanku města, paní Miroslavu Jirkovskou, Věru Maixnerovou, Zdeňku Makariusovou, Bohumilu Petrovou atd.

Ve školním roce 1983/84 proběhla další "přestavba" základního školství, v jejímž důsledku "nastoupí poprvé všichni žáci 8. ročníků základní školy k plnění povinné desetileté školní docházky do tří druhů středních škol, které budou odpovědně připravovat mladou generaci na tvořivou práci v rozvinuté socialistické společnosti."

27. ledna 1984 (tedy kupodivu mimo jakékoliv výročí) je konečně otevřen nový školní pavilon určený pro I. stupeň školy. Slavnostnímu aktu byl přítomen kdekdo, pro představu o jeho průběhu si poslechněte Elektrický valčík pánů Uhlíře a Svěráka. V povznesené atmosféře se s nadšením a nadhledem hovoří o dostavbě dalšího objektu pro 5. - 8. třídy; tyto lehce ovíněné vidiny se však v budoucnu ukáží jako poněkud nekompatibilní s realitou.

Pomalu se blížím k závěru školní kroniky. Z jejích posledních stránek vyberu alespoň zmínku o Čestném uznání Federální vlády ČSSR a ÚRO, uděleném kouřimské škole roku 1985 za dlouhodobé dobré výsledky v práci a pietně pak poslední statistiku, která praví, že z 463 žáků školy v roce 1986 prospělo 95,7%, s vyznamenáním 36%; z dělnických a rolnických rodin dosáhlo vyznamenání 66 žáků, tj. 33%. Ostudu dělalo škole pouhých 4,3% neprospívajících, z nichž bylo 9 převeleno na Zvláštní školu s počátkem výkonu služby 1.9.1986.

Dále už jen stručně: již uvedená dostavba druhého pavilonu byla zahájena v roce 1987, avšak podařilo se pouze částečně vybudovat nosný skelet, po léta pak strašidelně trčící k nebi na opuštěném staveništi. Projekt navíc počítal jenom s okleštěnou variantou stavby bez spojovacích koridorů s budovou I. stupně a školní jídelny.

Situace se radikálně změnila až po roce 1989. První polistopadový starosta Karel Čihák dokázal v podmínkách našeho malého městečka téměř neuvěřitelné: realizovat typizovanou stavbu školy v plném rozsahu, tzn. vybudovat uzavřený školní areál včetně jídelny, dílen, malé tělocvičny, bytu školníka a dalšího zázemí, který děti nemusí opustit po celou dobu školní výuky. Celý komplex byl otevřen roku 1994. Posledních větších úprav doznala škola v roce 1997, kdy bylo v návaznosti na plynofikaci zrušeno elektrické vytápění na I. stupni; v roce 2002 pak proběhla generální oprava fasád, nátěrů oken a venkovních dřevěných výplňových prvků.

Školní rok 2006/2007 zahajuje škola s novým vedením: po 29 letech kantořiny odchází do starobního důchodu současná ředitelka Mgr. Helena Tintěrová a zároveň zástupkyně ředitelky Mgr. Jaroslava Miksová. Oběma dámám budiž na tomto místě poděkováno za vše dobré, co pro kouřimskou školu a její žáky za dlouhá léta svého působení vykonaly; zároveň jim přejeme, aby si zaslouženého důchodu užívaly ve stálém zdraví ještě mnoho a mnoho let.

Ve výběrovém řízení na uvolněnou funkci ředitele zvítězila dosavadní učitelka naší školy Mgr. Hana Borová, funkci zástupkyně bude vykonávat Mgr. Ivana Křížková, učitelka I. stupně.

V roce 2007 byla škola pojmenována po významném českém historikovi a archeologovi PhDr. Miloši Šollem, CSc. a nese nyní oficiální název "Základní škola Miloše Šolleho Kouřim."

Všeobecná obliba oslovení "vole" sice dnes již pomaličku opadá, když ono vcelku laskavé slůvko je ve jménu pokroku vytlačováno výrazy mnohem mužnějšími a drsnějšími. My však míníme, že zvláště naše městečko by mělo mít k tomuto oslovení vztah téměř mateřský a zdejší obyvatelstvo by mělo pilně dbát jeho šíření. Příčina je vskutku málo známa, pročež ji tuto uvádíme:
Když se 1. 10. 1685 narodil ve Vídni poslední mužský potomek habsburského rodu, budoucí císař Karel VI., byla to sláva veliká pro celé mocnářství.
I přičinliví konšelé kouřimští tehdy dbali, aby město bylo vyzdobeno jak se sluší a patří, když se narodí následník trůnu. Okrášlili prý tehdáž měšťané domy, ulice a všecky plácky věru gruntovně, aby ani kousek volného místa neostal. Do jaké míry tak činili dobrovolně a do jaké míry dobrovolně povinně, to už se dnes ale sotva dozvíme.
Tři domy, jak nás zpravují archivní prameny, byly dokonce ozdobeny vlastnoručně malovanými okenicemi. Zatímco první dvě malby byly víceméně humpoláckými gratulacemi šťastnému otci Leopoldovi, na třetím domě bylo lze spatřit následující dojemný obraz: dva sedláci pozorují pole, na němž stojí kolébka s nemluvnětem a tento výjev je vkusně doplněn na obzoru vzcházejícím zlatým slunkem co alegorií nového potomka habsburské dynastie. Jednoho z oněch mužů obdařil neznámý lidový umělec pravou comicsovou bublinou u úst a dovnitř téže vepsal následující pamětihodné dvojverší:

Hleď, vole, na pole,
zrodilo se pachole!

Nu a v této básni hodné tesání do kamene se objevuje (alespoň podle Ústavu pro jazyk český AV ČR) první doložené použití oslovení "vole" v Čechách.

Marek, kovář ze Zásmuk, je tuze rozezlen. Co slovo, to zaskřípění zubů a hromování.
Stojí před konšelským soudem v Kouřimi a domáhá se spravedlnosti větami, jež znějí, jako by mlátil palicí.
Příčina k jeho zlobě je nemalá.
Dal dceři tykev, aby mu přinesla z Kouřimi pivo. Šla - je to dcera řádná, o její zvedenosti nemůže být pochyb. Vešla do hospody a tam - aby to kat spral - na její nevinnost číhalo nebezpečí.
V hospodě seděla chalupnice Markéta z Chrášťan, popíjela - ať nedím, že chlastala - a bavila se s chlapy. Jedva spatřila ten nevinný květ, dceru kováře Marka, jala se ji ponoukat k pití. Dívenka, vtělená počestnost, zavrtěla však hlavou, že píti nebude - i namíchala chalupnice Markéta nějaký lektvar a přistrkovala ho dívce ke rtům. Když se k pití neměla, násilím jí rozevřela rty a vlila nápoj rovnou do hrdla. Dívka bezděky musela polykat a polykat, až z toho otekla. Hýkala při tom nedobrovolném pití a vyváděla, jako by se zbláznila.
Tak mluví otec a kovářova dcerka, už ne oteklá, klopí před konšely zrak a přikyvuje, že se vše událo tak, jak on tvrdí. Konšelé se dívají na chalupnici Markétu a čekají, co poví.
Věru, tohle je věc na pováženou a zavání čarodějnictvím. Cožpak není známo, že takovéhle babice, jako je Markéta, dovedou namíchat nápoje lásky, nápoje nenávisti, šílenství, nápoje, po nichž koně chromnou a krávy dojí krev?
Markéta, babizna, kupodivu nejeví velké hnutí mysli. Otírá si prstem nos, který jí chodí k bradě na besedu a bez zábran vypovídá.
Je pravda, holce pít dávala, ale do nápoje jí nic nenamíchala. A je také pravda, že holka pila sama jako nedovřená, ba lila to do sebe tak, jako by chtěla vytopit sysla z díry.
Oho, křičí kovář, má dcera po pivu nebaží - k čemuž tato bez uzardění přikyvuje.
Ajta, tohle věru není jen tak! Babizna dobře ví, že se míchání čarodějných lektvarů trestá hranicí. Možná tedy, že protřele lže. Jenže zase odsoudit člověka, to není jen tak.
Naštěstí byl v krčmě městský rychtář, osoba vážená. Ať vypoví, co na vlastní oči viděl!
Rychtář tedy povstává a gruntovně popisuje, co se v krčmě tehdy dálo.
Chalupnice Markéta tam byla, jako tam bývá den co den, ale nikdy nepije přes míru. To se však nedá říci o kovářově dceři. Ta přišla pro pivo, ale hned si dala také nalít, pak přisedla k chalupnici Markétě a s ní pila jak duha - až byla pořádně zpitá a hýkala a vyváděla po způsobu opilých.
I bylo toho roku 1543 soudní řízení s domnělou čarodějnicí a kovářem v Kouřimi tuze krátké, ježto rychtářovo svědectví mělo svou váhu.
Chalupnice Markéta se pak odebrala do krčmy, jak bylo jejím zvykem a kovář s dcerou domů do Zásmuk. Vše pak nasvědčovalo tomu, že ten nevinný kvítek a vtělená zvedenost oteče doma znovu, leč z jiných příčin, než způsobuje čarodějnictví či první opití...

Těžké, přetěžké časy přišly na země Koruny české po nešťastné bělohorské bitvě, kdy vojenské hordy v záři požárů táhly semotamo zemí pleníce přitom a rabujíce. A jakoby na tom nedosti bylo, též křivdy a veliká protivenství nastala všem dobrým křesťanům utrakvistickou víru svých otců vyznávajícím, pro které pojednou nebylo místa v rodné zemi, ledaže by ku víře katolické byli přistoupili a své přestoupení veřejně na vědomost dali. I opustilo raději mnoho dobrých Čechů s pláčem i skřípěním zubů svou vlast mníce, že lépe jest ve věrnosti víře v cizině zemříti, než víru svou opustiti. Z těchto pak nejznamenitější byl učený biskup a filosof Jan Amos Comenius.
Tak podobně vedlo se též kněžím utrakvistickým, kteří byli po vší zemi z far, klášterů, děkanství, etc. vyháněni, aby pak na jejich místo nastoupili noví duchovní správcové vyznání katolického. Těch se však v oné době nedostávalo pro hojnost vyprázdněných úřadů a tak se zhusta přiházelo, že ku nejsvětější službě boží vetřely se osoby začasté podivné minulosti a zpustlých mravů.
Nejináče tomu bylo i v královském městě Kouřimi, odkud byl již L.P. 1621 vypuzen evangelík Matěj Novacius Rožmberský, načež pak po pět let ostala Kouřim prosta duchovní správy.
Až roku 1626 dosazen byl co děkan ku chrámu sv. Štěpána kněz Šimon Eustach Kapihorský. Ten již 1. ledna toho roku "inkvizicí v knížkách" byl provedl a do svého odchodu z Kouřimě L.P. 1630 vezdy víru katolickou pilně a usilovně šířil nedbaje přitom nikoho a ničeho, jen aby svou horlivost u pražského arcibiskupa osvědčil a tak se ještě vyššího úřadu a prebend domohl. Byltě člověkem původu nízkého, syn koželuha na Horách Kutných, Šimon Všetečka poctivým jménem, které si však na Kapihorský změnil, když protestantskou víru svého otce opustil a zradil a L.P. 1624 ku katolictví přeběhl vida, že by mu to k dobrému býti mohlo.
Po něm potom nastoupil do úřadu děkanského cizák italský Bernard Francesco Zottinis a Vegla, muž způsobů kromobyčej hrubých a povahy násilnické. Podivného jména byltě tento kněz a ještě podivnější pověsti s ním přišly do Kouřimi. Šeptalo se ve městě, že ve své vlasti vedl život bezbožný a prostopášný, a že dokonce byl po jistý čas i žoldnéřem i mořským lapkou. Cizí byla tomuto Italovi česká země i její lid. Ku věřícím se choval povýšeně a hrubě, pro zlé slovo nebylo u něj nikdy daleko, ba leckdy dokonce na své farníky i ruku vztáhl. Když roku 1632 sedláci odepřeli poslušnost vrchnosti a shromáždivše se před městskými branami na město chtěli táhnouti, tu tento sluha Boží neváhal opásati se zbrojí a s houfcem zbrojného lidu je krvavě rozehnal, přičemž si prý se šavlí udatně a nadmíru obratně počínal.
Leč žádný strom neroste do nebe. Samotným duchům, sídlícím ve svatoštěpánském chrámu, zprotivilo se počínání tohoto nehodného sluhy Božího a proto jej ztrestali, jak o tom Jindřich Václav Zyvalda ve své kronice "Dejm Kouřima města, někdy ze sebe čtvero vůní vydávající" dozajista věrně a pravdivě zpravuje:
Stalo se na Svátek všech věrných zemřelých L.P. 1631. Časného rána, ještě za hluboké listopadové tmy, byl děkan náhle vzbuzen jakýmsi podivným hnutím mysli. Otevřev oči, uviděl státi vedle baldachýnu svého lůžka ducha třímajícího rozžatou svíci, kterýž jej naléhavě zval, aby se odebral do chrámu Páně ku konání pobožnosti. Děkan, jsa povahy otrlé a ve svém životě na ledaccos zvyklý, se však nic neulekl. Naopak: počal duchovi láti, že mu spánek kazí, načež tento se zakvílením zmizel. Tma se znovu rozložila v ložnici a páter vzápětí opět hluboce usnul.
Než ajta! sotva hodina uplynula, u děkanova lože zjevily se další dva přízraky opakujíce ještě naléhavěji svou prosbu. Tentokráte se již páter Zottinis a Vegla zle rozlítil a spílaje duchům do mámení nečistých, posílal je do samotného pekla, odkudž prý sami dozajista přišli.
Zmizeli opět dobří duchové chrámu, leč zanedlouho měl i otrlý a daremný kněz poznati strach. Byloť jeho lože pojednou obklopeno celým sborem přízrakův s planoucími voskovicemi, kteří se tak mocně na kněze obořili, až se v úleku oblékl a jsa obklopen kruhem svěc, uprostřed nich do chrámu Páně se byl poslušně odebral.
Tam teprve padla na děkana hrůza, kterou za svého podivného života dosud nezakusil. Byltě celý chrám osvětlen nespočetnými svícemi, jejichž světýlka se co bludičky míhala v lavicích, na kůru, u oltáře, ba i v klenbě chrámové; další a další se zjevovala, vylétajíce z kaple sv. Kateřiny, ze sakristie, ba jak se knězi zdálo, i ze samých chrámových zdí. A všichni tito duchové naráz mířili k němu, k páteru Bernardu Francescovi a jej šatu zbavivše, jali se ho zle tlouci a bíti, vyčítajíce mu přitom jeho bezbožný život a žádajíce, aby přísahal, že od této chvíle bude mluviti a kázati pouze čisté a pravdivé slovo Boží.
Stojí pak dále v kronice Zyvaldově, že když hrůzou a bolestí polomrtvý děkan vše odpřisáhl, rozplynuli se duchové v nevlídném rozbřesku nového dne a chrámové zvony samy se mocně rozezněly, svolávajíce lid na mši svatou. Věřící pak ustrnuli, vida děkana nepořádně oděného, který se jim ze svého hrozného zážitku vyzpovídal, s pláčem své dobité tělo ukazoval, vroucně je k modlitbě nabádal, načež pak sám za kajícného nářku opustil chrám.
Ještě dva roky pobyl děkan Bernard Francesco Zottinis a Vegla v Kouřimi, než vzal potupný konec, jak praví staré listiny. Pan Arnošt z Harrachu, arcibiskup pražský, dal jej roku 1633 za zpustlý život a nehodné skutky zbavit všech úřadů a uvrhnout do vězení. Marně se páter obhajoval, že duchy chrámu svatoštěpánského napraven všeho hříšného života zanechal; jeho vyprávění shledáno bylo církevními otci pouhým horečnatým výplodem chorého mozku. Zanedlouho byl pak z vězení propuštěn a ihned nato z Čech vyhnán.
Leč kouřimští věřící, kteří onoho úsvitu viděli páterovo zmučené tělo a slyšeli jeho vyprávění, drželi dále svou pravdu o mši duchů, a tak se tato podivná příhoda dostala do řečené kroniky Zyvaldovy, kde přetrvala až do dnešních dnů...

Na malém náměstíčku před kostelem smutně se dívá k arciděkanství ze svého barokního podstavce s několika stupni okolo svatý Jan. Dívá se vyčítavě, jakoby žaloval: Zapomněli jste na mne, věru zapomněli! Jaká to byla sláva, když jste mne před dvěma sty lety odhalovali. Jaké to bylo vyzvánění tenkrát ještě všemi čtyřmi velkými zvony na zvonici s Václavem v čele, co kněžstva sjelo se z celého okolí, co úřednických honorací, co družiček v bělostných šatičkách, co zpěváků a zpěvaček kráčelo před nimi v slavném procesí! Všecky řemeslnické cechy utvořily se svými korouhvemi špalír, a co lidu se tísnilo od vrat „krchova“ kolem kostela až k děkanství. Ani vejít se nemohli na moje náměstíčko a stáli i na krchově natahujíce krky přes zídku, aby všecku tu slávu viděli. A ta sláva se opakovala potom rok co rok, když přišel líbezný měsíc máj a můj svátek. Ještě před devadesáti lety znovu jste zlatili hvězdičky kolem mé hlavy, pečlivě „vyštafírovali“ celý podstavec s nápisem a na můj svátek bylo zas náměstíčko plné, třebaže ne už tak, jako kdysi.
A dnes? Podstavec je zchátralý, nápis už zcela nečitelný, ozdobné řetězy mezi sloupky dávno už zmizely a ty čtyři sloupky se potácejí na strany jako opilci od Bílého lva, které vídám. Ano, ano, zapomněli jste už na mě a jen některá babička postaví ke mně vázičku s chudou kytičkou…
Ale už v sedmdesátých letech minulého století měl milý svatý z Nepomuk příčiny k nespokojenosti a dokonce jednou k rozhořčení. Ve škole, kterou vystavěli za kostelem u zahrady „děkanky,“ vládl jiný duch, než na bývalé staré škole v místech nynější budovy Místního národního výboru a pošty. Na nové škole byl sice nápis „Bohu a vlasti“ a náboženství zůstávalo sice předmětem nejpřednějším, děti se dále v doprovodu učitelů ubíraly v neděli korporativně do kostela na „devátou,“ každoročně konala se ve škole veřejná zkouška z náboženství panem vikářem a několikrát za rok sešlo se do školy několik kněží z okolí, aby domácím vypomohli mládež vyzpovídat. Pravda, důstojně dál usedali ve třídách a poplašené děti postupně přiklekaly, aby z papírku přečetly hříchy, které si často pracně vymýšlely. Ale už tenkrát byli kluci, kteří si klidně vypůjčili hříchy od kamaráda, který se jich právě zbavil. Jiní řezali kudlami nejen lavice ve škole, ale i ty podle stran chrámové presbytoře, ve které klečeli při nedělní mši a páchali zde i jiné nezbednosti. A jednou zle pohněvali i svatého Jana.
Byla zas slavná pobožnost u jeho sochy na jeho májový svátek. Zvony hlaholily, z kostela kráčelo procesí, zahajované ministranty s křížem a korouhvemi, za nimi seřaděna po třídách školní mládež s učiteli, družičky, sbor kostelních zpěváků s ředitelem kůru, pan děkan Dlask s dvěma jinými kněžími po stranách, a za špalírem chrabrých ostrostřelců a cechů s korouhvemi ostatní lid. Nejzbožnější sousedky protlačily se ovšem dovnitř čtverce a poklekly těsně před školní mládeží.
Kluci se za půl hodiny už nudili, dlouhé zpívání a modlení je unavilo. Lelkovali a začali pomýšlet na nějakou zábavičku. Povšimli si dva z nich, Frantík pekaře Rejholce a kluk Henychů, klečící na tvrdé dlažbě vedle něho, dlouhých třásní na salupech¹ zbožných žen, klečících těsně před nimi, i hedvábných stuh čepců, uvázaných pod bradou v „mašli“ a splývajících po zádech, kam si je přehodily. Frantíkovi blýsklo v očích nápadem, pošeptal něco sousedovi a už začali oba opatrně, aby to nikdo neviděl, svazovat třásně i pantle dvou sousedek před sebou dohromady. Kluci vpravo i vlevo to postřehli a samozřejmě následovali špatného příkladu, jak už to bývá.
Konečně dlouhá pobožnost svatojánská skončila. Pan děkan řekl „amen“ a klečící vstávali, aby narovnali zdřevěnělé nohy, ale běda! Řada vstávajících sousedek v salupech a čepcích kácela se nazpět a tvrdě dosedly na kočičí hlavy náměstíčka. Co se to děje? Lidé přibíhali a pomáhali ženám na nohy. Tu teprve se ukázalo, že celá řada zbožných sousedek byla svázána vzadu dohromady. Lidé se chechtali, jiní, hlavně ženské, zle se pohoršovaly.
Kdo to darebáctví při takové slavné pobožnosti udělal? Kdož jiný, než ti kluci uličníci, kteří za nimi klečeli? Ale viníků už zde nebylo. Vytratili se z dohledu, když to prasklo.
Ale přísnému trestu neušli. I dobrácký a pokrokový děkan Dlask musil vyvodit důsledky z velkého pobouření mezi svými ženskými ovečkami. Na jeho zákrok ve škole nastalo přísné vyšetřování a tak pachatelé zjištěni. Pan řídící Mareš obeslal do ředitelny otce nezbedníků a nutě se do přísného výrazu tváře vyložil jim, čeho se jejich chlapci dopustili, že si pan děkan stěžoval a že z toho klukovského kousku bylo velké pohoršení. Že bude pachatelům za to snížena známka z mravů a přestěhují se do „oslovské lavice.“ Aby jim také sami přísně domluvili, aby se podobná alotria už neopakovala.
Ve většině domácností našich nezbedů měla tato „domluva“ ovšem formu důkladného výprasku, kterým přísní otcové ani tentokrát nešetřili. Kluci všecko statečně přestáli a byli dlouho předmětem obdivu kamarádů. Za několik dní přemýšleli už o nějaké nové taškařině – inu, takoví byli zdraví a bujností překypující mladí odjakživa a budou i dál.
Ale také v kouřimských hospodách dlouho vzpomínali sousedé při své sklenici se smíchem na to, jak svázané ženské u svatého Jana padaly, vyskakovaly a sedaly si na dlažbu nechápajíce, co se to s nimi děje.
„Zatrolení kluci, však my jsme taky jiní nebývali…“
__________________________________________